Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||||
Najeté kilometry | 80,6 | Doba jízdy | 4:20 - horské kolo,natěžko | Průměrná rychlost | 18,6 | Převýšení | 1750 metrů |
Jedním z absolutních vrcholů na naší první cestě Francií v roce 2010 byla právě tato etapa. Vzdálenostně se nejednalo o nějak krutě dlouhou cestu (80 km), ale co se zážitku týče, byla to skutečně paráda. Poslední červencový den roku 2010 se v této oblasti náramně vydařil a my jsme si mohli do sytosti vychutnávat nádheru okolní krajiny.
Idylka noclehu v terasovitém minikempu u hotelu v Mizoënu byla sice lákavá, ale přesto jsme se hned ráno pustili do sjezdu k přehradě Chambon. Na začátku sjezdu se nám naskytl nádherný pohled na údolí, který pak později při jeho průjezdem vystřídaly nádherné výhledy na horské štíty. Stoupání směrem od přehrady nebylo nijak vražedně prudké, ale že by se jelo nějak jednoduše, to říct nemůžu. Kopec byl typicky táhlý a místy dost nudný. Důvodem nebyla krajina, tady je na co koukat, ale spíš absence jakýchkoliv změn na cestě. prostě jen údolím nahoru a nahoru bez jakékoliv větší zatáčky, změny sklonu atd. Po prvních deseti kilometrech přišlo první rozptýlení v podobě města La Grave, odkud byl úchvatný pohled na Alpské ledovce (a kde se dalo v pohodě posedět a nasnídat :))
Za La Grave se přece jen začalo na chvíli něco dít, stoupání mírně nabralo na sklonu a cesta se dokonce několikrát zakroutila :) Bohužel tohle nevydrželo dlouho a opět se pokračovalo nahoru ve stejném duchu a stabilním sklonu. Řeka po levé straně se směrem k sedlu Lautaret začala více a více ztrácet dole a to konečně dodávalo pocit, že jsme přece jen někde vysoko. Okolní krajina postupně mírně měnila ráz, až zbyla jen tráva, stromy jsme nechali někde za sebou. Před koncem široká silnice udělala velký oblouk a za ním už přišel vrchol stoupání - Col du Lautaret - ležící ve výšce přes 2000 metrů. Col du Lautaret je jakási mezistanice před Col du Galibier. Ti tvrdší týpci to dávají rovnou, ale my jsme neodolali dát si na chvíli pauzičku, sváču a tak :) Přece jen jsme si museli trochu oddychnout před jedním ze slavných Francouzských stoupání.
Už z Col du Lautaret nám bylo jasné, že jsme pod těžším stoupáním. Rozdělili jsme si ho na dvě části, jelikož s plným nosičem krámu jsme se nehodlali přetahovat s nikým jiným, jen sami se sebou. Celé stoupání je ovšem o dost více zábavnější, než jízda na Col du Lautaret. Není zde nouze o zatáčky, nicméně ty správné vracečky tu skoro chybí, cesta se šine po skále neúprosně nahoru, místy jsou to docela dlouhé traverzy. I tak je to ale úchvatný zážitek, obzvláště, pokud se vyvede počasí (a to se nám teda vyvedlo!). Rozhledy bohatě kompenzují případné nesnesitelné vedro, pomalu ubíhající metry a ostatní nepohody. Čím více se silnice blíží vrcholu, tím je okolí skalnatější a pod samotným vrcholem už je skála snad skoro všude. Celý úsek má průměrné stoupání okolo sedmi procent, ale poslední kilometr nad tunel (cesta sem vede asi jen z kultovních cyklistických důvodů) je skutečně záživný - tady jsme šli na doraz.
Ale ten zážitek při pohledu z Col du Galibier by vyrovnal snad i větší utrpení v sedle. Sedlo leží v zatáčce a cesta hned klesá dolů, to jen umocňuje dojem, že jste na špici světa a všechny okolní kopce vám leží na dosah. Col du Galibier je opravdu nádherné sedlo, je tu hodně cyklistů všech věkových skupin (ale většinou na silničních kolech, magory s báglama tu najdete jen velmi málo) a atmosféra je tu výhradně přátelská, možná trochu namixovaná se soutěživostí. Tohle sedlo má prostě své kouzlo snad pro každého cyklistu. Malé parkoviště dojem nijak nekazí, velkým plus je i absence jakýchkoliv hotelů a jiných komerčností.
Sjezd dolů je zážitek... Skalnaté okolí umožňuje nádherný pohled na klikatící se silnici, nejsou tu žádné stromy, za které by se cesta schovala. Menší satisfakcí je pohled na cyklisty, kteří se na sedlo plazí a bojují s jedním ze symbolů cyklistiky ve Francii. Dá se říct, že my jsme si vybrali tu lehčí stranu na stoupání, horší je to směrem od Valloire, kam jsme sjížděli. Sjezd se dá rozdělit na dvě části, ta první má sklon skoro deset procent a je dost klikatá. Ve chvíli, kdy se silnice dostane do údolí a překříží malou říčku ve dvou tisících metrech, sklon se podstatně zmírní - skoro na polovinu. Z tohoto bodu se skoro přímkovitě klesá dál ještě dalších asi šest set výškových metrů do města Valloire. Ráz krajiny se přirozeně změní, navíc Valloire je po delší době místo vhodné k občerstvení. Cesta zde ale nekončí, v cestě stojí ještě jedno slavné sedlo - Col du Télegraphe. Vzhledem k tomu, že leží jen o pár desítek metrů výš, než Valloire, není to prakticky žádná práce. Zato z druhé strany je to síla. Sjezd do údolí má více jak deset kilometrů (spousta serpentin) a převýšení přes sedm set metrů. Až ve výšce sedm set metrů klesání končí ve městě St.Michelle de Maurienne. Odsud už je to vcelku nuda, silnice pomaličku klesá širokým údolím, provoz je už docela hustý a jde jen o to se co nejdříve dostat do kempu v St.Jean de Maurienne. Kemp se jmenuje Camping les grand Cols a je to jednoznačně sportovní kemp zaměřený na cyklistiku. Tak nás to tady nadchlo, že jsme se sem v roce 2010 podívali dokonce dvakrát