Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||||
Najeté kilometry | 117 | Doba jízdy | 6:00 | Průměrná rychlost | 19,3 | Převýšení | 3150 metrů |
Barcelonette je zajímavým východiskem pro výlety na několik francouzkých sedel. Město má vše potřebné od supermarketu po servis kol a především leží v podstatě na úpatí několika stoupání. Odsud se dá vyrazit na Col de la Bonette nebo Col de Larche, popřípadě k přehradě Serre Poncon na Col de Pontis. Kromě Col de la Bonette lze za náročný podnik označit i okruh tří sedel, kterému se věnuji níže.
Vzhledem k tomu, že se jedná o okruh, podnikli jsme tuto cestu bez brašen - a bylo to hned znát :) Ze dvou možností jsme si vybrali jízdu ve směru hodinových ručiček - tedy prvním (a zároveň nejvyšším) sedlem v pořadí byl Col de la Cayolle. Stoupání na Cayolle začíná od křižovatky, kde se okruh vlastně nakonec uzavírá. Zpočátku je mírnější, ale asi po dvou kilometrech se sklon ustálí okolo 5%. Spodní úsek cesty je nádherný, cesta vede soutěskou sevřenou skalami a teprve po několika kilometrech se dostává do širšího údolí. Dalo by se říct, že tato část patří jen mezi ty středně náročné, navíc okolo desátého kilometru stoupání místy zvolňuje.
Za terénním zlomem, kdy údolí v podstatě přestane stoupat, následuje asi čtyři kilometry dlouhý odpočikový úsek. Krajina tradičně mění postupně charakter z lesnaté na loukovitou a nad odpočinkovou částí i více kamenitou. Vrcholová pasáž je více a více otevřená a dává dost přesně tušit, ve kterém místě se sedlo nachází. Co z Cayolle dělá náročné stoupání je jeho délka téměř 25 kilometrů a také právě závěr, kdy asi šest kilometrů stoupání nezvolní pod 7%. Vrcholová část je trochu obsazena cyklisty a turisty, ale ani tady se naštestí nejedná o žádné megalomanské centrum.
Sjezd je zajímavý, vrcholová část nabízí opět nové výhledy nejprve jen na hory a posléze už jde vidět i údolí, do kterého silnice postupně klesá po levé straně hory převážně traverzami.
Celý sjezd končí v malém městečku St Martin d'Entraunes, kde jsem kromě tekoucí vody nezaznamenal žádnou výraznou zajímavost. Pamatuju si ale třeba odbočku vpravo, která míří přes louku přímo na lesnaté úpatí dalšího kopce :) Stoupání vede určitě tak čtyři kilometry lesem, ve kterém se ukrývají serpentiny, jež končí asi po pěti stech výškových metrech. Ze serpentin je místy hezký pohled zpět do údolí, které se postupně zmenšuje :) Za serpentinami následuje kousek odpočinku a pak jeden opravdu prudký rovinatý kousek - na sluníčku je to lahoda... Za ním je nějaký hotel a pak opět pohodových pár kilometrů (na profilu nejsou vidět - bylo to pořád v lese). V těchto místech se krajina postupně otevírá, silnice vede po vrstevnici pod další kopec, po kterém se delšími serpentinami (tentokrát už po louce) postupně dostane až do sedla. Tam nenajdeme žádnou chatu nebo hotel, jen menší parkoviště a ceduli se jménem a nadmořskou výškou - a to je super :)
Sjezd z Col des Champs je ve své vrcholové části mírný a odhaluje postupně pohled na zajímavé skály (připadaly mi trochu jako haldy okolo Karviné), za zastavení a ohlédnutí stojí celá oblast sedla - pohled z druhé strany je úplně jiný. Dále sjezd pokračuje úzkou silnicí s velkým množstvím serpentin (převážně v lese - v r.2013 byla kvalita asfaltu na horské kolo tak akorát...), které končí kousek před křižovatkou s hlavní silnicí. Celý sjezd pak končí nájezdem na poměrně širokou silnici u města Colmars. Odsud začíná další, v pořadí třetí stoupání (v nohách to je rozhodně znát). Silnice vede širokým otevřeným údolím, asi tři kilometry to moc velké stoupání není (tak 1-2%), pak se ale údolí zúží a za městem začne stoupání do střediska Allos - silnice je stále ještě široká, přesto aut alespoň trochu ubývá. Téměř po celou dobu cesty do Allos je charakter podobný - po levé straně skála, po pravé řeka. Příjezd do Allos (opět takový "panelákový" ráj) už je jen po rovině. Až tady za levým odbočením začíná to pravé horské stoupání na sedlo. Silnice je znovu úzká a kroutí se po travnato - lesnatém svahu (nad hlavami trochu ruší lanovka) - celé stoupání má podobný charakter, jen se stromy postupně úplně vytratí. Ze serpentin je pěkný pohled do údolí (a taky na případné další cyklisty, kteří se snaží dotáhnout :)). Vrchol sedla leží v zatáčce a opět patří k těm menším - žádné chaty, hotely, parkoviště...
Sjezd zpět do Barcelonette se traverzovitě vrací zpět do údolí, silnice je až do spodní části úzká a klikatá, postupně se vrací do lesní pasáže. Asi čtyři kilometry nad křižovatkou, kde se okruh uzavírá, se silnice hodně rozšíří a narovná - zde se dá jet na rychlost :) Dojezd zpět do Barcelonette je pak od křižovatky po stejné trase, čili téměř po rovině a na pohodu. S dalšími silničními okruhy, které jsme jeli v Alpách, je tento co do obtížnosti srovnatelný - viz Okruh 4 sedel ve Švýcarsku nebo Okruh šesti sedel v Itálii.