Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||
Najeté kilometry | 70,12 | Doba jízdy | 3:49:06 | Průměrná rychlost | 18,58 |
Na tento den jsme si nachystali zajímavou etapu. Cíl téhle etapy byl oněco málo níž, než je Julierpass, ale startovací výška byla taky menší, takže převýšení srovnatelné s předchozím dnem. Ze startu jsme netušili, jak si to ale budeme muset zasloužit...
Cesta vede z Borgonuova dolů do Chiavenny, která je takovým malým centrem téhle oblasti. Jelikož jsme v Itálii, nemohou chybět klasické ucpané křižovatky, všude kolem plno aut a lehčí chaos. Ale to k Itálii patří. Na kole je to ovšem tochu boj, naštěstí taková křižovatka je po cestě jen jedna a navíc kruhová a hned se jede vpravo. Cyklista se na křižovatce nachází na nejnižším bodě, výška je okolo 320 m.n.m. A hned bez ptaní se cesta zvedá, skoro kilometr stoupání je ještě ve městě, provoz není zrovna víkendový, ale zároveň to není žádná hrůza. Za městem stoupání na chvíli zvolní, potom se objeví skupinka serpentin a od 500 metrů má stoupání slušný sklon okolo 8% (v serpentinách to místy není žádná sranda). Vždycky se vynoří skupinka tak po čtyřech ostrých serpentinách a sem tam se objeví klasický Italský kapku špinavý tunel nebo galerie (pár jich je v docela ostré zatáčce), atmosféra tohohle stoupání je jedinečná a pro mě skvělá :) Voda kapající ze stropu několika tunelů osvěží :) Celkově se většinou jede v hustším porostu, přece jen jsme ještě nízko. Vždy tak co dva tři kilometry je nějaká vesnice, občas tam stoupání zvolní, ale výjimkou nejsou serpentiny přes celou délku obce. Krajina má tak do 1000 m.n.m. poměrně stejný ráz, okolo jsou vysoké hory (na to, jak jsme nízko, tak jsou to slušné výšky i okolo 3000 metrů).
Po zhruba dvanácti kilometrech stoupání se hodí dát si u obchůdku po levé straně cesty v Campodolcinu pauzu a občerstvit se. Zdaleka to totiž není vše, co tohle stoupání může nabídnout... Navíc u obchodu je voda a rozhodně se vyplatí nabrat plné lahve. Po krátkém odpočinku se v Campodolcinu jede kousek z kopce a pak následuje galerie a už se stoupá dále. Tahle část stoupání je asi nejprudší (a byla asi nejprudší za celou letošní dovolenou), skoro tři kilometry tak 11%. Cesta se tu vyloženě šplhá po skále, už tu není tolik stromů, zato galerie střídá galerii a pak na závěr tohohle úseku následuje totálně tmavý tunel asi 300 metrů dlouhý. Voda ze stropu tu skutečně osvěží (pokud je zrovna po dešti, tak jedete ve slabším dešti). Cesta není navíc moc kvalitní, tak je to v té tmě trochu adrenalin:) Za tunelem ale následuje vysvobození a není špatné zastavit a vlevo se jít kouknout na vodopád (je tam i směrovka). Pak se začne opět cesta šplhat nahoru (převýšení ještě stále není zanedbatelné - nějakých 700 metrů) nad Pianazzem je malá křižovatka a rovně se dá vrátit zpátky do Campodolcina (cesta byla pravděpodobně postavena později kvůli nákladním autům, protože přes serpentiny, kudy jsme přijeli, to opravdu nejde). Samozřejmě jsme tuhle cestu ve sjezdu vyzkoušeli...
Hned za touhle křižovatkou následuje další, rovně je možné jet přes tunel do lyžařského střediska Madesimo, vlevo pak na Passo dello Spluga. Následuje (jak jinak než v kopci) trošku delší galerie (docela nás udivilo, jak ve výklencích spí kozy z nedaleké pastviny). Stoupání není už tak prudké jako přes výše zmiňované serpentiny, ale už to taky moc nejede, pod 6% to nejde. Pořád se sem tam objevují serpentiny, vesnice se stávají spíše osadami a stromy mizí, objevují se louky. Okolní svahy už navíc nejsou tak vysoké jako zpočátku, najeté výškové metry jsu holt znát. Někde okolo 1850 metrů stoupání zvolní, objeví se poslední vesnice Stuetta a už je vidět hráz přehrady Lago di Montespluga. Cesta se narovná a následuje zhruba čtyřkilometrový odpočinek po rovince okolo jezera. Okolo jdou vidět menší stáda krav a na konci jezera je poslední civilizace před sedlem. Pak se cesta naposled zlomí, zase začne stoupat a pro změnu jsou to opět serpentiny. Rezavá svodidla skvělě zapadají do krajiny:) Naše koncentrace už ale klesala, foukal najednou hrozný vítr a dojezd už byl otázkou vůle. Vrcholové foto ale nechybělo a výhled na Švýcarské Alpy byl krásný. Celnice byla přesně na vrcholu a hned za ní byla tabule s plánkem toho, kde se smí jít na procházku a kde ne (okolní kopce slouží nebo sloužily Švýcarům k vojenským cvičením).
Náš původní plán jsme museli přepracovat, původně jsme mysleli, že sjedeme ještě Passo del San Bernardino. Místo toho jsme se rozhodli neriskovat pozdní návrat a jet zpátky, i tak to stačilo. Sjezd je v pohodě, jen člověk aby brzdil, každou chvíli nějaká zatáčka. Asfalt místy slabší, hlavně v tunelech a galeriích je třeba si dát pozor. Překvapí pěkný pohled na serpentiny pod Pianazzem. My jsme se rozhodli na křižovatce využít druhé možnosti a jeli jsme již zmíněnou druhou cestou. Ta klesala slušně, opět galerie a pár serpentin, ale sklon nebyl tak vražedný jako v prvním případě. Místy se ve sjezdu dalo jet docela rychle. Dole pak cesta vede okolo jezera, trošku překvapivě stoupne a pak už následuje jen sjezd do Campodolcina a po stejné cestě opět dolů a dolů. Moc šlapání třeba rozhodně není, jen sem tam malinký kopeček v nějakém městečku. Po dojezdu do Chiavenny jsem napočítal 47 serpentin celkově (a to jsme nejeli ten prudký úsek, kde byla serpentina každou chvíli). Tohle stoupání jich má ve své drsnější variantě přes Pianazzo určitě přes padesát. Do kempu Borgonuovo je to ještě přes dva kilometry do kopce, ale to už je jen takový bonbonek. Tahle etapa ve mě zanechala kromě předposledního dne největší dojem.