Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||||
Najeté kilometry | 59 | Doba jízdy | 4:05 | Průměrná rychlost | 14,5 | Převýšení | 1750 metrů |
Začátek stoupání na Passo di Gavia je ve městě Ponte di Legno. Sem se dostaneme po relativně vytížené silnici z Temú vcelku mírným ale táhlým stoupáním. Ponte di Legno je poměrně velké lyžařské středisko, ale žije to tu jaksepatří i vlétě, jak je vidět na jedné z fotek. Stoupání na Passo di Gavia není jediným, které v Ponte začíná - další možností je Passo Tonale - mimo jiné opět velice oblíbená lyžařská oblast... V této chvíli však Tonale musí ustoupit do pozadí, jelikož Passo di Gavia je nejen o mnoho vyšší, ale i o mnoho krásnější. Gavia patří mezi několik málo silničních sedel v Evropě, která mají výšku nad 2500 metrů - z těch do r.2011 navštívených můžu jmenovat Passo Stelvio, Umbrailpass, Col du Galibier, Col de l'Iseran nebo Hochtor. Stejně jako kterékoliv jmenované sedlo, má i Gavia svá specifika. Stoupání začíná hned po průjezdu centrem města (pozor, nemá cenu jezdit po obchvatu, jelikož ten vás zavede nad město a pak budete sjíždět zpět, jak se to stalo nám), odkud silnice stoupá okolo řeky s velmi přijatelným sklonem, který však postupně zostřuje až na 6%. Za mikroosadou Sant Apollonia dojde ke dvěma změnám - silnice se výrazně zúží a navíc nabere sklon. Stoupání se z údolí přesouvá na svah a silnice se výrazně klikatí - především vnitřní oblouky serpentin jsou velmi výživné a prudké.
Úsek za zúžením patří k těm nejtěžším v celém stoupání. Cestu lemují zpočátku stromy, ale postupně ubývají až zbývají klasické horské louky přerušované skalnatými ostrůvky. Z jednotlivých serpentin se nabízejí krásné výhledy do údolí a na Ponte di Legno, popřípadě na masiv nad Pontem - La Presanela, podle nějž byl pojmenován kemp v Temú. Až silnice vystoupá na hřeben, malinko zvolní, avšak pořád vytrvale pokračuje po úbočí svahu traverzovitě dále nahoru. Ještě dlouho jde vidět zmenšující se Ponte di Legno, pohled na něj se uzavře až někde nad hranicí dvou tisíc metrů. Silnice pořád stoupá nahoru a nahoru, přibývá skal a ubývá vyšších kopců v okolí Okolo 2300 metrů přijde jediný tunel na cestě, který by vybudován po tragickém pádu laviny, pod níž zahynulo několik lidí. Okolo tunelu vede ještě stále stará cesta, která ovšem není tak dobře sjízdná, jako ta v tunelu (už nás v Itálii nepřekvapí, že tunel je vyražen "natvrdo" do skály, ze stropu teče voda a nejsou tu světla...).
Poslední kus stoupání je stále dost prudký, nejen tunel má slušný sklon, ale i traverza pod úpatí samotné Gavii není jednoduchá. Na slunci jsou navíc všechny tyto úseky skutečnou lázní :) Posledních několik serpentin pod vrcholovou částí je sice sjízdných, ale pořád je to slušná makačka. Motivací i odměnou jsou krásné výhledy do údolí resp. na náhorní plošinku s jezírky, kam vlastně ústil onen výše zmiňovaný tunel. Posledních pár stovek metrů konečně trochu zvolní, ale je to až skutečně až úplně na závěr, když cesta vede kolem vrcholového jezírka. I tak to není zívačka, protože při výšce nad 2600 metrů se dá čekat, že tu bude velmi slušně foukat :)
Gavia je jedním z těch slavných Italských sedel, jezdí se zde Giro, navštěvují jej stovky cyklistů a turistů denně, prostě je tu cvrkot. Přesto jej ale nelze řadit k těm velkým sedlům, není zde 10 hotelů a 20 restaurací, všechno je to ještě poměrně komorní...
Sjezd z Gavie dolů směrem na Santa Caterinu Valfurva je zpočátku velmi příjemný, až jsme si říkali, že je to pohodička :) Samozřejmě je vrcholová pasáž velmi otevřená (a větrná), což umožňuje parádní výhled na Alpské velikány okolo. Pak náhorní plošina končí a silnice začne klesat do údolí po úbočí hory, čili následuje jedna serpentina za druhou. Sem tam se silnice narovná, ale až do Santa Cateriny je velmi klikatá. Santa Caterina Valfurva je dalším z lyžařských středisek, avšak srovnání s Ponte dle mého názoru není na místě. Silnice, resp. její sklon zmírní ze 7% zhruba na 5% a pokračuje v klesání až do Bormia, v podstatě přímkovitě dolů údolím Valfurva okolo řeky Frodolfo. Teplota postupně narůstá a v Bormiu je to opět na tričko (při naší návštěve bylo odpoledne cca 26 stupňů). Po krátké pauze je ale čas se posunout dále směrem k hranicím Itálie se Švýcarskem. Jednou z možností je překonat Passo Stelvio (odbočka nad Bormiem vpravo), nebo dojet až do poloviny údolí Val Viola a zde začít stoupat směrem k Livignu. Zvolili jsme druhou možnost (ale zhruba stejně obtížnou) a podél řeky jsme dojeli až do města s příznačným názvem Isolaccia (ve Francii pod Col de'l Iseran se dá narazit zase na Termignon - "konečnou"). Isolaccia je posledním místem k přenocování v kempu, čili ideálním cílem - přece jen po Gavii vyjeté s plnou zátěží neuškodí dát si trochu pauzu.