Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||
Najeté kilometry | 71,52 | Doba jízdy | 3:40:52 | Průměrná rychlost | 19,5 |
Vzhledem k tomu, že jsme nepodnikli v posledních dvou etapách žádný větší výstup, na tento den jsme si připravili trochu náročnější etapku se dvěmi dvoutisícovými sedly za sebou. Takže se přeneseme opět do přítomného času... Naše cesta začíná v kempu Olympia v Cortině a pokračuje již notoricky známým mírným sjezdem dolů do města. Pak následuje opět nám již známý výstup na Passo di Falzarego. Cesta zde tedy jak již bylo uvedeno stoupá pod kvalitním sklonem až k památníku Pocol, pak následuje druhá, již mírnější část směrem na vlastní sedlo. Opět potěší zhruba dvoukilometrová pasáž skoro po rovince a opět potěší nádherné výhledy (viz dole). Sedlo se už napodruhé (jako všechny kopce) jede rychleji, protože člověk je schopen daleko lépe rozložit síly. Závěrečná pasáž je už v otevřené krajině, takže slunce se může vyřádit na cyklistově těle a udělat z něj pruhovanou karikaturu. Doporučuju dát si do stoupání na hlavu místo helmy šátek a vytvořit tak krásný pruh uprostřed čela, který pak pár dní vydrží.. No, Svobi by mohl povykládat, jaké to je :) Ale spíš než šátek jsme v tu chvíli řešili jak se dožít vrcholu. Což se podruhé tuto sezonu povedlo a my jsme se opět kochali pohledy na lanovku a okolní skály. Pak jsme ale neodbočili vpravo na Valparolu, ale hezky z kopečka jsme jeli rovně směr Andraz a Livinallongo.
Cesta klesá tak, že se dá jet rychle, zpomalujícím prvkem jsou zatáčky, ale je tu alespoň dobrý asfalt, což umožňuje se trochu naklonit :) Zatáčkovitým sjezdem se dostáváme na nejnižší bod téhle části etapy, který se nachází poblíž již zmiňovaného města Andraz. Odsud se ještě dále klesá až k odbočce na Passo Giau. Pak následuje dost prudké stoupání, místy je to i dvanáct procent. Ale stoupání v Dolomitech jsou k cyklistům přátelská z toho ohledu, že pomáhají jejich psychice. Je tu hodně serpentin, takže jde vidět pokrok, krajina se také mění z lehce zalesněné až po kamenitou a skalnatou. Jak je vidět z fotek, tak je na co se koukat. Bohužel si nepamatuju, jestli bylo stoupání nějak rozdělené na části nějakou tou rovinkou, ale matně si vzpomínám, že tohle sedlo bych z Dolomit zařadil mezi ty těžší. Zapotili jsme se slušně, nicméně nahoře jsme to vcelku rychle zapomněli a už jsme se těšili na sjezd do Cortiny a na večeři :)
Sjezd z Giau rozhodně patří k těm prudším a serpentinovitým. Těžko říct, z které strany je horší tohle sedlo jet, přišlo mi to tak nastejno. Na cestě je na obou stranách spousta vraceček, jedna z nich se mi stala osudnou, naštěstí bez následků :) Sjížděl jsem ji v náklonu po vnitřní hraně a jelikož zde jezdila spousta motorek, tak byly zatáčky slušně vygumované. To by až tak nevadilo, ale v kombinaci s jednou podélnou rýhou v asfaltu to udělalo své. Bez přípravy jsem šel k zemi a moje štěstí bylo, že v protisměru jelo auto jen velmi pomalu. Posbíral jsem se asi během dvou vteřin, což znamenalo, že jsem byl v pohodě. Nejvíce to odnesla týden stará bunda a můj nebohý kotník. Hned jsme jeli dál, ale musím říct, že pomaleji. Cesta se u památníku Pocol napojuje na již notoricky známý úsek Cortina - Pocol, takže jsme si mohli zkusit tuhle část i sjet. Ještě jsme zadokumentovali malý tunel vyražený ve skále a velmi rychle jsme se dostali do Cortiny. Odtud jsme opět vyjeli kousek do kopce a byli jsme v kempu. Konečně jsme si trochu mákli a pokořili nějaké nové sedlo, Giau je pro nás cenný skalp.