Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||||
Najeté kilometry | 114 | Doba jízdy | 6:20 - horské kolo,natěžko | Průměrná rychlost | 18 | Převýšení | 2160 metrů |
Město Martigny ve Švýcarsku leží v údolí pod sedlem Grand San Bernard a nedaleko stejnojmenného tunelu. Není to úplně nejmenší město, má docela velký kemp a najdeme zde i nějaké ty možnosti volnočasového vyžití. No a samozřejmě dobře zásobený obchod, to je základ My jsme se tady moc nezdrželi, přijeli jsme za tmy a vyráželi docela brzo, naše první ujeté metry vedly právě k obchodu. Martigny leží relativně nízko v širokém údolí, nad kterým se tyčí Alpské hřebeny, ale soudě podle vinic na jižním svahu, tak tady bývá teplo a sucho - podobně jako v Aostě na Italské straně.
Nejbližším sedlem v okolí je Col de la Forclaz, konkrétně necelých 12 kilometrů. Silnice vedoucí na sedlo se zvedá poměrně prudce už od kruhového objezdu a stoupá po svahu slouhou traverzou. Na jejím konci je restaurace s parádním výhledem na celé město a vinice na svahu, což působí jako vzpruha před další částí stoupání. Pokud je hezké počasí, je to hezká grilovačka, před sluncem není moc kam utéct, stromy ne a ne přijít. Za první serpentinou následuje další až ve výšce asi 1070 metrů, čili půl kilometru nad Martigny. Traverza je téměř nekonečná, postupně se noří do lesa, ale pořád se sem tam nabídne parádní výhled na údolí. Sklon je docela drsný, v průměru dosahuje více než osm procent, což je srovnatelné se stoupáním na Lysou horu (nejvyšší kopec Beskyd). Za druhou vracečkou konečně silnice pokračuje plynule v lese a už se nezvedá takovýma traverzama nahoru. Ke konci se opět narovná a stromy malinko ustouí, po stranách se objeví parkující auta a v mírné zatáčce pak cedule s nadmořskou výškou. Sedlo je menší, ale je tady ale jedna hospoda s terasou, která vybízí ke chvilce odpočinku a taky je zde několik možností k procházkám po značených stezkách.
Sjezd z Col de la Forclaz je v obdobném rázu jako stoupání - dlouhé traverzy a sem tam zatáčka / serpentina. Prvních 300 výškových metrů je to prudké, ale od La Thuile už se pokračuje lesnatým údolím. Je tady jedna taková zajímavost, kousek pod La Thuile je kemp bez obsluhy - jen zaplatíte za sprchu a můžete zde přespávat - mimochodem to cenově vychází velmi dobře! Klesání za kempem pak pokračuje údolím a lesem až do výšky asi 1100 metrů ke státní hranici Švýcarska a Francie. Z tohoto místa začíná další stoupání, které je zpočátku trošku prudší, ve druhé fázi zvolní a za Vallorcine sklon opět nabere grády a vydrží posledních 150 výškových metrů. Stoupání není podle mě zas až tak moc zábavné, navíc končí skoro na louce, trochu tomu chybí ten vysokohorský charakter. Pravdou ale je, že to je jedno z těch nižších sedel - a to i přestože je nedaleko nejvyšší hory Alp - Mt.Blanc... Nahoře na sedle je menší parkoviště, opět jsou zde možnosti k túrám po okolí, ale jinak zde nic dalšího nenajdete. Ale přesto - výhled na masiv Mt. Blancu je fakt působivý.
Ve sjezdu přijde přece jen pár zatáček, pod klikatým úsekem ale přichází trochu nudný, asi 6km dlouhý úsek, který pomalu klesá údolím až do Chamonix. To je světově proslulé Francouzské středisko, čemuž odpovídá množství lidí na pěších zónách a v ulicích. Z kteréhokoliv jen trochu vyvýšeného místa v Chamonix jde vidět dechberoucí monument - Mont Blanc a z něj plazící se ledovec - je smutmé vidět, jak se nezadržitelně zmenšuje a zmenšuje... Oteplování si na Alpách vybírá svou daň a nejspíš to jen tak neskončí. I když vlastně skončí - všechny ledovce nejspíš postupně zmizí. Velmi pravděpodobně v létě 2011 a létech pozdějších už fotky Mont Blancu budou o trochu méně bílé...
Z Chamonix se nedá na kole dostat bez toho, aniž by člověk musel vyškrábat pár kopců. Přestože údolí dál a dál klesá, boční cesta vede nahoru a dolů. Tohle byla dost vyčrtpávající pasáž - popravdě jsme už s nějakým kopce nepočítali... Nicméně o to je to zajímavější, projíždí se menšími vesničkami a v jednou stoupání asi v 1120 metrech se ocitáte zpět uprostřed lesa. Odsud už se naštěstí jen klesá dolů, sjezd je docela prudký a klikatý - jet z této strany musí být zážitek. Vedlejší silnice kříží dole tu hlavní a pokračuje po její pravé straně, opět vesměs ponořená lesem. Zatímco údolí pořád klesá, cestě se opět nechce, ale pak najednou "spadne" o dalších 200 metrů až do Le Abbaye. Kousek za městečkem s tímto trochu divným názvem je křižovatka a odbočka na Alberville - jak jinak než do kopce a ještě ke všemu slušně prudkého! Silnice pak dalších asi 12 kilometrů stoupá, obzvláště za městem St.Gervais už sklon ztrácí na síle a závěr je víceméně symbolický. Ve městě Megéve se konečně karty obrátí a začne tolik vydřené a vytoužené klesání. Do Flumetu je to ještě nic moc, ale za ním už to stojí za to. Silnice se vine úzkým údolím s řekou a místy vcelku slušně klesá. Ostatně, my jsme si to vyzkoušeli tudy i nahoru, jak je popsáno zde Klesání končí ve měste Ugine, odkud už silnice vede až do Albertville skoro po rovině (sice klesá, ale tak mírně, že to není moc znát).
Tahle etapa patří rozhodně k zajímavým a myslím, že i k docela náročným. Uzavírá třídenní okruh, v průběhu kterého se dá takhle pokořit pět sedel, z toho tři prvotřídní. Se zátěží je to makačka, ale je to tak rozmanitý okruh, že ta dřina nezamrzí.